18/06/2020 | Posted in:Naše akce
Pompo Junior sepsal letošní vodu do své/naší virtuální kroniky 😀 Zde jsou pak k vidění fotky – Galerie
Úvodem
Ahoooj, zdravíme pravidelné čtenáře našeho zaběhlého a dalo by se už i říct legendárního magazínu [nezapomeň doplnit název, znáš se], který tento týden vychází již poprvé. V dnešním čísle se dozvíte několik pikantností ve shrnutí letošní první Medvědí vody s dětmi.
Uplynulý víkend, jak už u Medvědích akcích bývá dobrý zvykem, byl plný akce i klidu, napětí i zvratů, smíchu i pláče, lásky i hádek, pádlování i .. pádlování – Berounka rulez (starší se zeptají mladších, co to znamená).
Není už na co čekat, vrhněme se hned do našeho denního shrnutí událostí nedávno minulých.
Pátek
Všechno nám to začalo klasicky v pátek. Už je to drahně let, co se do Dolan jezdilo takzvaně na mokro po vodě. I letošní rok nebyl nijak výjimečný, avšak i v pátek se nás sešlo požehnaně. Bohužel kvůli zaplněnosti kalendářů členů naší redakce máme informace až z pokročilých hodin, kdy děti (kromě těch u vedlejšího ohně) už dávno spaly a dospělí se mohli bavit o dospělých věcech.
Hned úvodem je třeba zajistit velkou pochvalu Medvědovi, jenž zavolal v poslední možnou chvíli, jestli Pompovi Medium (Pompo A nebo B, na to se zeptejte expertky Míši) má vzít pivo. Takového sebeobětování ho to musel stát, když místo volného slotu pro své pivo, vzal zlatavý mok přátelům dobrého pití.
Naše redakce tedy měla možnost poznat a vůbec si ve tmě neprohlédnout dva nové členy Medvědí organizace: Verču a Adama. Verču poznáte podle její epesní baterky, která vydává zajímavé zvuky, člověk se u svícení musí zvláštně pohybovat a vlastně která ani moc nesvítí.
Jak již bývá pravidlem železným, paní Pompová vezla proviant pro armádu spásy, s pásy i bez pásů a také pro většinu kempu na 14 dní. Pompové už ale přijeli najezení a tak museli lásku a starost své maminky o jejich plná bříška přesměrovávat k potřebnějším.
Sluníčko bylo na své pouti u protinožců, oheň nám krásně hořel, hvězdy svítily, Wehrmacht letos nepřijel, prostě lahoda.
Na místě byl i náš hlavní organizátor John, který si zahrál na vidláka (ten co hází do akce vidle pozn. red.), a řekl že letos s námi nepojede a že když nepojede on, tak ani Čocht s Kryštofem. Ti nám obzvláště chyběli… brk, brk 🙁 Podle jmenných konvencí si vysloužil novou přezdívku John Home případně John No.
Jak čas sprintoval směrem k ránu a jak nám krásně nehořelo vlhké dřevo, odebrali jsme se na kutě. Tvrdé jád(t)ro spalo venku a pozorovalo bouři nad Jičínem.
Sobota
Jako negativní zážitek hodnotíme ranní probuzení. Létající dítě pravděpodobně z Gogovic líhně není ideální budíček. Zvlášť když je před 7. hodinou půlnoční. No co se dalo dělat? Postavit se na nohy, sbalit kartáčky a hurá do umývárny a cestou přes porcelán. Ve dne nedávné odlesňovací úpravy v Dolanském kempu vypadají ještě hůře než v noci.
Čím víc se blížil čas srazu (+ 1 hodina), tím se na louce sjíždělo víc a víc lidí. Příjezdy nebyly ale jediné téma. Domča se inspiroval u Džona, který se zdekoval již nad ránem, a s podivnou výmluvou na fyziku či co, se také vypařil :(.
Když se slezli všichni šváby na pivo (obrazně řečeno pro urážlivky) začala hra o trůny. Tedy o nejlepší sedadla v nejlepší z 22 lodí. Zkušení harcovníci a lenivý lidé se nikam nehrnuli a počkali si na svou šanci. Podle plánu měla zbýt jedna lodička, která se vezla na autě (ano lodí bylo tolik, že se na řeku nevešly). A dvě rodinky pro Pompo klan. Ani jedna z těchto lodí nebyla k nalezení a někteří z toho měli nervíky (nechci ale mamku jmenovat, nemá to ráda). Manažer auto logistiky zavelel přesun aut do Kobyly. Tak jsme posedali do aut a vyrazili jsme. V kempu muselo bez nás být hrozně smutno a prázdno. Asi v půlce cesty se za mě “pověsila” policejní hlídka a nechtěla se pustit. Asi si mě prohlížela.
Jak jsme bleskově zjistili, v kempu Kobylka se vůbec nic nezměnilo. “Hodnou” paní ještě nikdo nepřejel a byla stále stejně příjemná. Už když přijížděla naše kolona, v očích se jí protáčely pomyslné dolary. Jednotná cena za jakoukoliv operaci počínaje křivým pohledem, přes pozdrav až po spaní pod širákem, byla letos stanovena na 70 Kč. Milá madam v letech (čti bába či zlá paní) mě zkásla i za otočení se s autem na kraji kempu. “Tady to není žádná autodráha!” Pravila sladce.
Naše auta zabrala plochu malého letiště okolo jednoho chudáka v černém Touranu, ten koukal, co se to k němu nastěhovalo! Cestou zpět do Dolan jsme našli naší policejní hlídku tam, kde jsme jí cestou tam zanechali. Opět se nás vydala sledovat a asi nás i odposlouchávali a znají milou paní z Kobylky. Buď to anebo máme prostě provokativní obličeje a svítivé kloboučky. Kontrola proběhla v pořádku, mohli jsme tedy znovu ujet ostatním.
Po návratu do Dolan jsme se dozvěděli podstatnou informaci: “Anička má řízky”. Je jedno která, řízky mají evidentně všechny dostupné Aničky a neváhají se o ně dělit. Při rozdělování do posádek hráli roli asi všichni dostupní generálové (asi bych měl na vodě říkat admirálové), a tak Honza Pompo Medium nemohl jet s Myší a Michal Pompo Junior nemohl jet s Terkou (ona by stejně radši jela s někým jiným, tak se jí ani neptal, aby si ušetřil zklamání).
Cestou do Nadryb se nic závažného nestalo. Slunce žhnulo, Berounka skoro netekla a my občas pádlovali. Dozvěděli jsme pouze to, že Gogo je plechatý. Jen už jsme v redakci nedali dohromady, kdo to prohlásil, ale jsme si jistí, že to nemá nic společného s jeho bujnou hřívou. Komboj Martin si na výpravu kromě svého bájného sombréra vzal svou blaze proslulou lampičku Žábu.
Občerstvení v Nadrybech asi nejvíce vychytala kamnářská klika našeho gangu, poněvadž přijeli mezi prvními a zatímco se ostatní teprve hrabali z lodí, někteří šťastlivci již jedli. Letos bylo z občerstvovací terásky opravdu na co koukat. A né nemyslíme pohlednou slečnu v okénku, nýbrž jez, který letos získal ocenění za nejvyšší “úmrtnost” vodáků. Jez byl opravdu vypečený (pro tebe Čochtane) a udělal se (mladší se zeptají starších, co to znamená ve vodácké terminologii) tam kde kdo. Že Vašíkovi a Vojtovi někdo sežral palačinky a chybějící frankfurtskou nebudeme rozvádět.
Pája obětoval svou suchost a došel nám na korunu jezu ukázat, kudy máme plout. Gogovi rodiče se rozhodli loď pro jistotu přetáhnout, aby se nevykoupali. Voda je ale později stejně dostala. Střihli si takzvaného zpožděného břehuláka. Naskákali do lodi a elegantně vypluli, akorát zamířili směr dno. Andy, Blanka a Marťas jez sice projeli bez ztráty kytičky, jen si jejich zadák tak nějak nevšimnul, že řeka pokračuje doleva. Vydali se tedy břehu na zteč a s grácií zaparkovali. Jen Andy zůstala částečně ve vodě. Madam z konkurenčního vodáckého gangu si pochvalovala, jak je Andy pozadí zachránilo před koupačkou – zkrátka pomáháme, kde můžeme.
Myslíme, že kohout si vybral ještě další daně v našich řadách a jejich suchosti. Kdo chce se přihlásí do statistik.
Při všem tom miklení a přesouvání došlo k informačnímu šumu. Několik stovek metrů po proudů se totiž Pompice začala zajímat o pádla, která měla být u Andy v lodi. Andy ovšem odmítala jakékoliv spekulace o stavu pádel ve své kocábce. Tento cyklus se několikrát opakoval, do toho ještě zabředl obrovský pavouk, co lezl po Vašíkovi. Než se tedy posádky asi 4 lodí dohodli, vzali jsme s bráchou (Pompo AB) Terce s Áňou lehčí loď a vydali se trénovat pádlování proti proudu. Pro nás to samozřejmě bylo jako nic a vůbec jsme se nezpotili. Ani lidé na nás nekoukali divně a nepokládali zvláštní otázky. Nicméně pádla nebyla. Když jsme hnali zpět, potkali jsme Páju s Hanzem, kteří nám jeli proti proudu říct, že pádla mají a dokonce to několikrát na jezu opakovali. Lidé na nás stále vůbec nekoukali divně.
Při návratu k hlavní smečce jsme zaznamenali jednu velmi nepříjemnou věc. Rozmohl se nám na vodě takový nešvar. Medvěd měl motor!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ale zpět k pozitivním věcem. Áňi gang ve složení Anička, Linda, Terka se vzorově naučil zdravit nejmenšího (hierarchicky) Pompa a ten z toho byl nesmírně potěšen a rozplýval se pozorností těchto překrásných mladých dam.
Cestou jsme potkali tým nevěsty. Jakási slečna, která podle odhadů měla mít zanedlouho svatbu. I když na vodě to spíš vypadalo, že se jí holky snaží udat kdekomu. Děvčata byly evidentně na vodě “zkušená”. Nejen že nás předběhly nad jezem, ale ještě přes naše vezkrze učené poznatky nám zablokovaly šlajsnu – to jsou dnes lidé :(.
Čas se pomalu chýlil k večeru a nám stále chybělo poměrně dost kilometrů (nebo někdo neumí číst mapu). Do pádlování se zapojovali i naši nejmenší – Linda, Adélka, Vojtík, Vašík i Marťas. Některým zase šlo daleko lépe mluvení než pádlování, viď Míšo?
Nakonec jsme se ale dlouho před setměním dostali ke Kobylce. Luci se Zuzkou asi špatně odhadli vzdálenost ke břehu a poslední metry plavaly za lodí. Čolkovic rodinka se nejvíce zasadila o vytažení našich lodí na břeh. To, že jsme lodě poté přeskládali, jsme nedělali z trucu, ale z bezpečnostních a prostorových důvodů, snad nám tedy Čolek odpustí.
Na břehu se zničehož nic zjevili i Plši. Prý nejeli na vodu, protože Plch nechtěl. Sám to říkal a my tomu nerozumíme. Nicméně Plch se hned uvedl v roli lichotníka, když pochválil Pompa – Honzu, že vypadá jako Šnek. Myslím, že se Pompovi tak trochu zúžil seznam kamarádů a rozšířil seznam obdržených urážek. Dokonce mu ani v tu chvíli nevadilo, že už je za zenitem.
Aby ani druhý Pompo nemohl být večer veselý, rozhodla se Terka, že se půjde radši koupat s někým jiným (píšu si: Adam, Verča!) a co je horší, někam jinam!! Tak jsme s bráchou museli ukázat Vojtovi, Vášovi a Marťasovi, jak se vaří Berounský čaj. Z Míši se mezitím stal nebezpečný říční krokodýl. Zuzanka pojala koupání jako jiný druh relaxu a vzala si s sebou do vody i telefon se sluchátky.
K večernímu ohni nám zahráli Plch, Čolek a Medvěd. Kanárek je zásobovala neustálým proudem nových a nových nápadů. (Můžete mi někdo vysvětlit proč dáváme nepřechýlitelné přezdívky – co Čochtane?). Zatímco Kanárek zpívala, Jirka vytunil kýbl se sýrovými koulemi. Nasypal do něj všechno, co šlo okolo. Staly se tedy dvě věci, kýbl dostal pojmenování hrozný či pekelný a Jirka se stal Míchačem. Když jsme u těch přezdívek, John přijel, takže se z něj mohl stát John Flow. Muzika hrála náramně i přes místy veliký hluk, takže klobouček!
To, že se z vody stává opravdová městská komerce, nedokazoval pouze Medvědovo motor a auta narvaná věcmi, ale i to, že se dalo zahlédnout, jak si někteří z nás dávali buřty příborem. Ano slyšíte (tedy čtete) správně – příborem. Příště jedeme na těžko!
Během večera jsme ztratili kamnáře i s jejich Audi prskoletem :(. Ale zase jsme našli ještě jednu bedýnku dřeva. Pompo senior nález patřičně vítězoslavně okomentoval. Škoda, že to byla přepravka, kterou 5 minut předtím našel a donesl Pompo Junior.
Anička a Hanz se rozhodli, že budou spát venku. Konečně se chytla mladá generace a nemusíme s bráchou spát venku sami. My se totiž sami bojíme.
Neděle
Ráno. Žádné dítě na hlavě? Děvče vedle mě? Brácha chrápe? No úplná idylka. Během rána/dopoledne se nic zvláštního nestalo, až na to, že Pompo Medium potkal nějakého mladého muže, který to nestihl na porcelán, ale to se stává i mladším. Hodná paní z kempu nás chtěla znovu zkasírovat, ale pamatovala si nás, prý jsme tam už podruhé.
V kempu vybírala bába a před kempem pro změnu oficíři státní policie. Vysvětlili Johnovi, že i když má novou motorku, že stejně k ní potřebuje papíry a taky ty své na hlavu či na co. Posnídali jsme a lidé už se tak těšili na vodu, že začali balit stany hrozně brzy. Pompici to hrozně stresovalo, tak jsme s tátou a bráchou přiložili ruku k dílu. Nespal jsem tedy v žádném stanu, ale balil jsem hned dva, to bude ta má skrytá vášeň! Zatímco jsme čekali na řidiče, Anička pofoukala Vašíkovi bebí, když se srazil se svým bráchou. Váša si jí hned oblíbil a chtěl s ní jet na loď. Mělo to jen jeden háček: Pompo senior jim u toho křenil.
Nějakou prozíravou duši napadlo, že by bylo príma se vyfotit ráno. Zpětně jsme museli vyhodnotit, že to byl nápad dne. Ještě mu tedy konkuruje ten Žáby s klíčema, ale těsně přeci jen vyhrálo ranní focení. Takže seřadit se, zatáhnout břicha, zvednout loď a počkat na Medvěda, až si to nastaví.
Bylo vedro jak zm.. prostě vedro. Vyrazili jsme ve “velkém” tempu. Hanz měl zase roupy a vypadalo to, že chce cvaknout loď, kdekoliv to jen bude možné. Pája byl tak nějak proti. Kovboj Martin několikrát zmínil, že se s Žábou dlouho (nebo nikdy) necvaknul, a že by to možná i rád zařídil, aby se Žába nebála vody.
Když jsme přijížděli k Rybárně, mračna se zatáhla a začalo lehce poprchávat. Ocenili jsme tedy, že můžeme na chvíli na břeh a schovat se pod slunečníky. Neocenili jsme ale ani obsluhu ani nabídku, kterou v bufetu měli. Točené pivo – není, smažák – není, polévka – po nás už nebyla a zbylou nabídku bychom trumfli i tím, co jsme měli v loďácích. Myši a Terezce se tam očividně líbilo a vypadlo to, že se tam chtějí nechat zaměstnat. Postávaly u okénka a asi čekali na nádobí na mytí.
Při návratu k lodím déšť na chvíli ustal. Ale bylo to jen kvůli tomu, abychom ujeli pár set metrů a spustila se kvalitní průtrž. Nandavali jsme pláštěnky o sto šest. Jak již tradice praví, schovali jsme se pod strom. Luci trénovala na zadáku a naprosto mistrovsky se s celou lodí schovala do listový stromu. Jakoby se historie opakovala, sedíme si takhle pod stromem leje jako z konve, jen té Terce netekly proudy vody z rukávů. Terce sice ne, ale Pájovi ano a bylo to asi tím, že se před deštěm schoval do vody spolu s Hanzem. Noo snad nezmokli. Nejlépe přizpůsobený tomuto deštivému počasí byl Vojtík, který nám spal v lodi celý zahalený v pláštěnce. Asi se mu spalo opravdu sladce, poněvadž prospal i jez a celou cestu až k Mlokovi. Jarka nad některými jezy vypadala, že má obavy, ale určitě to jen hrála. Několik splavů totiž projela bez ztráty kytičky a můžeme jí tedy nazývat zadákem – pokročilým.
Martinovi se konečně povedlo to, o čem delší dobu mluvil, vykoupal Žábu pod jezem – taková romantika.
Cestou k Mlokovi se už nic zajímavého nestalo, kromě toho, že Pája vyklopil Hanze, kterému už roupy přerostly přes hlavu. Na podmáčené louce se skvěle vyjíždělo s auty a bylo tam čvachtavé bahýnko. Pomohli jsme naložit lodě a hurá převléct. Lodě nám jako vždy půjčil spolehlivý Dogáč a aby to Opičákovi nebylo líto, jemu zase půjčil velké auto plné lodí.
Žábě se vůbec nechtělo z letošní vody domů a tak přišla na způsob, jak si to trochu prodloužit – zabouchla si klíče v autě. Džon je ovšem takový charakter, že na Žáby/Martinovi klíče rád počkal také. Je to prostě srdcař a není to tím, že by v zamčeném autě měl věci.
Pak už následovala ta smutná chvíle loučení a konec letošní Medvědí Berounky. Vymyslel jsem to tak elegantně, že jsem dostal pusu od Terezky <3 a Medvěd ani nestihl tasit (stárneš brachu :D).
Závěrem
Mně ten déšť chyběl, tak jsem si doma polil čtečku při psaní tohoto spektakulárního příběhu. Pokud se někdo cítí uražený nebo smutný z výše napsaného, vězte, že nemám potřebu někoho urážet a vše je myšleno v dobrém a jsem rád, že jste se všichni této akce zúčastnili. Je možné, že se někdo nenašel, anebo jen okrajově. Je to tím, že nás bylo požehnaně a naši redaktoři (já) nemohli zaznamenat zdaleka všechny srandy, co se za tento víkend udály. Paní učitelky z našich řad, klidně mi opravte všechny špatné pravopisy, které najdete!
Nezbývá než poděkovat všem, ale především organizátorům, Dogáčovo lodím, maminky jídlu a pěknému počasí!
Na další akci
Ahoooooj
Pompo Junior
Leave a Reply
*
Be the first to comment.